slovaniKoncepcia zjednotenej Európy v záujme deklarovanej mierovej budúcnosti a ekonomickej prosperity od začiatku smerovala postupnými krokmi k bruselskému centralizmu. Je otázne a v súčasnosti vlastne už aj evidentné, komu najviac vyhovujú kasta eurokomisárov, bruselská byrokracia a integračná štruktúra rôznych inštitúcií.
Bruselský centralizmus je zlyhaním a problémy starého kontinentu nerieši, ale naopak prehlbuje a vyvoláva opodstatnenú nespokojnosť a kritiku. Možno ho reformovať, vylepšiť v záujme členských krajín únie? Veď práve stredná a východná Európa je momentálne fackovaným panákom, pretože si dovolí pochybovať o kvótach utečencov z Ázie a Afriky, ktorých majú prijať jednotlivé európske štáty, stanovených europolitbyrom a podporovaných jeho oddanými služobníkmi. Kto vypovie poslušnosť, prestáva byť obľúbeným a spoľahlivým lokajom a nastupujú vyhrážky a vydieranie eurofondami.

Cukor a bič - eurá a nátlak. Ruka v ruke s týmto prístupom kráča aj vnucovanie multikulturalizmu, ktorý zlyhal rovnako ako bruselský centralizmus. Už dávno nejde o vzájomné obohacovanie kultúr, životných štýlov a civilizačných výnimočností, ale o zápas o nadvládu, dominanciu a diktovanie pravidiel agresívnejšou a militantnejšou komunitou, ktorá ctí len svoje tradície, náboženstvo a normy. Vzdáme sa vlastnej identity, koreňov a odkazov našich predkov, len aby sme vyhoveli pomyselným a vnucovaným experimentom sociálnych inžinierov pasovaných na hlásateľov akéhosi zvráteného spoločenského napredovania?

Máme ďalej lipnúť na integračnej podriadenosti v bruselských intenciách a nechať si nahovárať, že sme povinní znášať dôsledky koloniálnej politiky západných štátov a ich novodobých konfliktov na Blízkom východe, severe Afriky a v Strednej Ázii v podobe nekontrolovateľnej vlny imigrantov z krajín zmietaných vojnami, fanatizmom a nedostatkom? Povedzme si otvorene, napriek tomu, že v najvyšších európskych štruktúrach je slovenský komisár alebo na poste predsedu Európskej rady momentálne pôsobí poľský politik, únia slúži predovšetkým nemeckým a francúzskym záujmom. Pokiaľ ide o zahraničnú politiku, Brusel zohráva úlohu poslušného asistenta geostrategických plánov anglosaského sveta, americko-britskej koalície, ukázal to aj najnovší prípad s Ukrajinou a ponúkanou asociačnou dohodou, čo napokon viedlo k bratovražednej vojne medzi Ukrajincami a Rusmi. Rovnako to bolo aj v nedávnej minulosti v rámci vojny medzi slovanskými národmi na Balkáne, ktoré sa zmenili na poslušných čakateľov pred bránami Bruselu na členstvo v Európskej únii a NATO.

Pre slovanské národy v strednej a východnej Európe zostala v rámci bruselského centralistického modelu úloha poslušných štatistov, ktorí sa vzdali trhov, samostatnej hospodárskej i zahraničnej politiky a spejú do štádia nesvojprávnosti. Ak prejavia vlastný postoj, ako teraz v prípade krajín V4, Balkánu a novej poľskej vlády v odmietaní Západom nezvládnutej imigračnej politiky, okamžite sú na politickom a mediálnom pranieri.

Hovoriť o idei slovanstva ako o vzájomnej kultúrnej prepojenosti, hospodárskej spolupráci a koordinácii zahraničnej politiky slovanských národov a ich samostatných štátnych útvarov v záujme spoločných cieľov, si vyžaduje aj kritický pohľad do vlastných radov. Slovanské národy si samé totiž sťažovali svoju pozíciu a vybíjali vlastný potenciál a energiu vo vzájomných krvavých konfliktoch, a tak ochotne poslúžili záujmom vonkajších síl zameraných na ich oslabenie, rozvrat a manipulovanie. Žiaľ, ešte stále nie je minulosťou konštatovanie Ľudovíta Velislava Štúra v jeho diele Slovanstvo a svet budúcnosti: „Vskutku, srdcelomné divadlo je to vidieť, ako národ, v Európe počtom najväčší, je rozbitý, porozdeľovaný... všade len víťaznú káru cudzincov ťahá, iba ako materiál na pohodlné stavby pre iných slúži, a za odmenu za to všetko je potupou zasypaný, hanobením obhádzaný."

Napísal to síce v 19. storočí, no ešte aj v 20. i v 21.storočí Slovan oboril sa na Slovana a vzťahy Poliakov - Ukrajincov - Rusov, či Srbov - Chorvátov - Slovincov sú stále otvorenými ranami, do ktorých sypú soľ oni samotní i takzvaní priatelia a spojenci zvonku, pretože takíto rozhašterení Slovania najviac vyhovujú nikým nevoleným silám, ktoré majú svoju predstavu ako deliť Európu, ako ju spravovať a potom ju v jednom poslušnom košiari usmerňovať v rámci Nového svetového poriadku. A k tomu ešte vo vlastných radoch slovanských národov je ochotná piata kolóna slúžiť pre tučnú odmenu, kariéru a osobný prospech komukoľvek na úkor všetkého a všetkých, či už ide o politické elity, médiá alebo takzvaných občianskych aktivistov neschopných inej predstavy, než akú im predostreli inštruktori z tzv. západného demokratického slobodného sveta. Všetko ostatné je pre nich populizmus, extrémizmus, naivný romantizmus alebo služba Moskve.
Keď som už pri sypaní soli do otvorených rán, piatej kolóne a médiách, tak naše informačné prostriedky hlavného prúdu, čiže v súčasnej terminológii mainstream, ideu slovanstva nepovažujú za hodnú pozornosti. Skôr naopak, čo správa, komentár alebo diskusia, to ďalší príspevok k vzájomnej nevraživosti a polarizácii slovanského sveta z pozície washingtonsko-bruselských mentorov. Úplne jedno, či išlo o verejnoprávne médiá alebo súkromné - v bulvárnom alebo spravodajskom duchu, počas balkánskych vojen v poslednom desaťročí minulého storočia sme počúvali vždy a zásadne len o krvilačných Srboch, trpiacich Bosniakoch, prípadne hrdinských Chorvátoch, ktorí si etnicky vyčistili územie od srbskej menšiny bez akýchkoľvek pripomienok západných ochrancov ľudských práv. V ďalšej etape sme sa dozvedali o vojny chtivých Srboch a nevinných Albáncoch, pretože tak to predostreli svetu tlačové oddelenia a hovorcovia USA, NATO a Európskej únie.

Žurnalistická úderka oceňovaných a renomovaných propagandistov a presstitútov vytrvalo vykresľuje do dnešných dní obraz srbských hrdlorezov a vojnových zločincov a len na okraj spomenie aj obdobné prípady zo strany Chorvátov, Bosniakov - vlastne islamizovaných Slovanov, prípadne Kosovskej oslobodzovacej armády. Rovnaký postup uplatňujú médiá hlavného prúdu aj pokiaľ ide o informovanie o súčasnej Ukrajine, z bojov na Donbase, kde sú ukrajinskí vojaci a dobrovoľné prápory s Banderovým odkazom vnímaní ako hrdinovia a ruské obyvateľstvo ako putinovskí separatisti, ktorí podporujú ruské vojenské komandá na ich ceste od Donecka a Luhanska až do Karlových Varov. Ruské obyvateľstvo na Kryme je pomýlené, no Tatári sú statoční bojovníci za jednotu Ukrajiny. Našim mediálnym hlásnym trúbam je všetko úplne jasné - Rusi a Srbi sú jednoznační vinníci napätia, konfliktov a vojnových zločinov, Slováci a Česi, ktorí odmietajú s otvorenou náručou vítať budúcich staviteľov mešít a organizátorov „no go zón", kam nevstúpi noha neverca, sú xenofóbovia a rasisti, a dobrý Slovan je ten, kto v hlbokom predklone čaká na inštrukcie z transatlantických centrál.

Ide o akúsi zvrátenú snahu deliť národy v strede a na východe Európy na tzv. dôstojných Európanov, oddaných pokynom eurokomisárov a amerických diplomatických inštruktorov a nehodných Európanov balkánskeho typu a spoza Uralu, pretože sa nepodriaďujú falošným prorokom akejsi otvorenej spoločnosti, financovanej z pochybných finančných zdrojov ešte pochybnejších filantropov. V našich printových a elektronických médiách nečítame, nepočujeme a nevidíme ani zmienku o tom, že všetky tieto konflikty nahrávajú tretej strane, nie ich účastníkom, že následky to má rovnako pre všetkých, či už sú Srbi, Ukrajinci, Rusi, Chorváti alebo Poliaci, žiadny apel na spoločné záujmy, blízku identitu, nápravu historických krívd a skoncovanie s nekonečnou odplatou, ktorá nič pozitívne neprinesie. Nie, nemusí ísť o nekritické hlásanie slovanskej vzájomnosti, ale aspoň o pokus snažiť sa objektívne a nestranne informovať, bez vytvárania pozitívneho obrazu o jednej strane a neustáleho hanobenia a kritizovania tej druhej.

Aj pri ďalšom faktore zohrávajú médiá dôležitú úlohu - ide o povinnú mediálnu výchovu k multikultúrnosti. Samozvaní lektori nám vytrvalo vštepujú, ako ľudsky blízko máme k Nepálčanom, Tibeťanom, Kurdom, Albáncom, Sýrčanom, či Afgancom, ale paradoxne nás delia neprekonateľné diaľky od balkánskych Slovanov, Rusov, Bielorusov, či Poliakov. Ak začneme pripomínať ideu slovanstva, dozvieme sa, že je to nereálna, časom prekonaná chiméra z minulých storočí, ktorú možno tak nanajvýš spomenúť na rozptýlenie počas hodiny dejepisu.

Ako je to teda s ideou slovanstva, ktorá by mohla znovu ožiť ako jedno z aktuálnych východísk z ruín dvoch neúspešných európskych procesov - bruselského centralizmu a vnucovaného multikulturalizmu?

Oponenti ponúknu okamžitú odpoveď, či je riešením utopiť sa v ruskom mori, keďže Rusko bolo a je pre stúpencov panslavizmu alebo novodobého obrodenia slovanských ideí tou vedúcou silou. Rovnako sa možno utopiť aj v bruselskom mori, v oceáne Nového amerického storočia alebo vo vodách Nového svetového poriadku, v mase zdegenerovaného stáda bez identity, sebapoznania a perspektívy kontinuálneho rozvíjania historického odkazu predchádzajúcich generácií.

Jednotlivé slovanské národy zažili na vlastnej koži rôzne negatívne skúsenosti z vlastnej dielne ako polonizácia, čechoslovakizácia, sovietizácia, juhoslovanská federalizácia, odhliadnuc od iných, importovaných, ako maďarizácia, germanizácia, islamizácia, či amerikanizácia. Koncepcie vnucované despotickým centrom na úkor jedných a pre upevnenie moci druhých. Tadiaľ cesta určite nevedie.

Máme skúsenosti s Osmanskou ríšou, sovietskym impériom i novodobým sofistikovaným západným diktátom a vždy tu zohrávali dôležitú úlohu vnútorné rozbroje, skorumpované domáce politické elity a neschopnosť poučiť sa zo všetkých otrasov a pokusov o ovládnutie a diktovanie. Najvyšší čas, kým ešte nie je neskoro, aby Slovania z rôznych kútov Európy pochopili, že je nevyhnutná rázna zmena v prístupe k sebe samým. Nájsť spoločnú reč na základe historickej skúsenosti a dnešnej reality v medzinárodných vzťahoch. Uvedomiť si potenciál vo všetkých zdrojoch, ktoré jednotlivé slovanské štáty majú k dispozícii a nenechávať sa tlačiť do úlohy, Ľudovítom Štúrom spomínaného materiálu na pohodlné stavby pre iných.

Máme viacero možností - skončiť v lepšom prípade ako europoidná konzumná masa lacných pracovných síl, či ako prívesok amerického ekonomického priestoru nenáročnej duchovnej úrovne, v tom horšom ako súčasť Eurokalifátu fanatických Alahových stúpencov. Prípadne hľadať inú možnosť - uvedomiť si, že sme navzájom na seba odkázaní. Nevracať sa k prekonaným koncepciám, neefektívnym pokusom a na princípe vzájomnej spolupatričnosti vytvoriť vlastnú víziu oživenia slovanskej idey v novodobom chápaní v podmienkach 21. storočia. Na začiatok postačí zaceliť staré rany v našej búrlivej histórii, nenechať sa manipulovať a byť si vedomí spoločnej tvorivej sily .
Český nezávislý tisk 14.1.2020 PhDr.Lubomír Hudo

Závěr patřil na první pohled bizarnímu přání. „A protože bych nechtěl přát jenom a pouze zdraví, štěstí a dlouhá léta, trochu vás překvapím. Chtěl bych vám popřát bolest,” formuloval své poselství prezident.

„Ale víte, jakou bolest? Takovou bolest, o které mluvil Tomáš Masaryk, když řekl: Myšlení bolí. Chtěl bych vám všem popřát, abyste i nadále byli svobodnými osobnostmi, které si vytvářejí svůj vlastní názor a nenechají se nikým manipulovat. A aby si vážily samy sebe právě proto, že mají vlastní informovaný názor,” vysvětlil pak záhy český prezident.

Na samý závěr popřál všem zdraví: „Protože se svýma bolavýma nohama dobře vím, co to zdraví znamená. Přeji vám štěstí a životní úspěch, i když ten vám budou mnozí lidé závidět. Ale nenechte se jimi odradit.”

hugh grantArogance a sebestřednost, s nimiž se slavní lidé vyjadřují k veřejným věcem a poučují voliče, zapůsobila. Právě opačně.
Jaký je váš „ultimátní vánoční film”? Předpokládám, že každá domácnost nějaký má. Ten náš je až na samé hraně klišé a nudy. Ano, je to Láska nebeská. A ano, už jsme ji i letos znovu viděli.
Nebyli jsme sami. Zaznamenal jsem spousty tweetů i facebookových statusů, jejichž autoři se pochlubili tímtéž. Letos to bylo o malinko pikantnější, vzhledem k předvánočnímu načasování britských parlamentních voleb.
Ano, jednou z (mnoha) hlavních postav je britský premiér. Minimálně dvě scény z filmu jsou legendární: když se předseda vlády hrdinně vzepře šikanóznímu americkému prezidentovi, a my samozřejmě dobře víme, že v tom je ta ženská, která mu vozí sušenky.
No a pak taneční scéna na schodech a v knihovně, která Hugha Granta učinila nesmrtelným a každého dalšího obyvatele Downing Street 10 o něco snesitelnějším. Protože KAŽDÝ, kdo tento film viděl desetkrát (což je dle mého odhadu plus minus statistický průměr), tak si každého skutečného premiéra v téhle scéně představí. Včetně Theresy Mayové, podotýkám.
„Ten film byl pro nás strašně důležitý!“ tvrdil mi můj dobrý anglický kamarád, selfmademan ze severní Anglie, který začal podnikat za Margaret Thatcherové, stal se úspěšným byznysmenem a je svým způsobem stereotypem konzervativního voliče. Nikdy se nezbavil severoanglického přízvuku, čte Daily Mail a hlasoval pro brexit.
A v těchto volbách samozřejmě pro Borise Johnsona. A nadšeně mi poslal odkaz na parodii , kterou v rámci kampaně natočil právě Boris Johnson. Možná jste ji také viděli. Je vážně vtipná, byť Johnson v ní nealternuje za Hugha Granta.
Ano, je to ta hodně divná (a strašně dojemná, samozřejmě) scéna, kdy Andrew Lincoln v roli zastydle pubertálně zamilovaného muže skoro středního věku šaškuje na zápraží domu před manželkou, vlastně novomanželkou svého nejlepšího kamaráda. Do ní je platonicky zamilovaný.
Jak říkám, na té postavě i scénce je divné skoro všechno, ale ve filmu Láska nebeská, jehož emocionální úspěch je založen právě na šikovném střídání „dojemného”, „krásného” a „trapného”, má své místo. Scenáristi parodie vyměnili platonickou lásku za brexit a celkově to vlastně bylo míň divné než originál.
Nejsem expert na politické kampaně a nemám k dispozici žádná data, ale řekl bych, že tenhle klip konzervativcům voliče rozhodně neubral. Jistě, volby asi nerozhodl, ale patřil mezi momenty, které jim pomohly ke zdrcujícímu vítězství. Nebo mu minimálně neuškodily.
Přitom to byl celkem riskantní tah. Parodie mohla vzedmout vlnu nesouhlasu jako trest za to, že se tu sahá na jakýsi „univerzálně britský” kulturní majetek. Asi si dovedeme představit, co by následovalo, kdyby si například ODS nebo Trikolóra či SPD půjčily pro svou kampaň… Nevím, řekněme scénu z Pelíšků.
Brity to však nijak zásadně nepohoršilo. Výrazněji se ozval jen Hugh Grant, představitel filmového premiéra. Ten v BBC ironicky poznamenal, že Johnsonovi, který ve scéně ukazuje cedulky s nápisy, chyběla ta nejdůležitější. Na ní je ve filmu napsáno: „Protože na Vánoce se říká pravda.” A jak řekl Grant, „Johnsonovi poradci asi došli k názoru, že tahle cedule by v jeho rukou nevypadala dobře”.
Ten příběh je však zajímavější než jen coby přestřelka oblíbeného herce a kontroverzního politika. Hugh Grant byl v těchto volbách velmi politický a angažovaný. Byl zastáncem takzvaného taktického hlasování, tedy PROTI konzervativcům v těch okrscích, kde měl šanci na vítězství kdokoli jiný.
Důvodem byly obavy z „tvrdého brexitu”. Jak řekl deníku The Times: „Myslím, že země čelí akutnímu nebezpečí. V případě většinového vítězství Borise Johnsona nás čeká tvrdý brexit, do roka následovaný téměř nevyhnutelně brexitem bez dohody.”
Jak to ve volbách dopadlo, už víme. Ale když se podíváme detailněji na výsledky, zjistíme další udivující věc. „Každý labouristický nebo liberálně demokratický kandidát, kterého herec v kampani podpořil, prohrál. Hugh Grant tak konzervativcům přihrál asi tak půl milionu hlasů,” napsal Rod Liddle v nedělních Sunday Times.
Mám pro Borise Johnsona jistou slabost, protože mám rád jeho knížky, baví mě jeho humor a udivuje mě, že existuje člověk, který má v autě ještě větší nepořádek než já. Ale mám určitou slabost i pro Hugha Granta, který je pro mou generaci jedním z herců, s nimiž stárneme a jejich firmy nám „značkují” různá období našeho života.
Zároveň si uvědomuju „nadutost, blahosklonnost a pohrdání” (opět cituju svého oblíbeného sloupkaře Roda Liddlea), s nimiž se lidé jako Hugh Grant vyjadřují k veřejným věcem a poučují voliče, koho a proč volit. Možná se vám – stejně jako mně – vybaví pár jmen lidí z Česka, kteří dělají přesně to samé.
Nevadí mně, rozhodně tedy ne proto, že by měli jiné názory než já. Většinou nemají. Ale vadí mně jejich arogance a sebestřednost, které jim vnukávají, že snad mají – díky své popularitě – nějaké pověření lidem říkat, co si myslet. Jenže jsou na omylu, když se domnívají, že by je mohli ovlivnit, a my se o tom mnohokrát přesvědčili.
Přesvědčil se o tom superpopulární Hugh Grant, asi nejoblíbenější fiktivní filmový premiér všech dob. A tím byl navíc ve filmu, který letošní britské předvánoční volby z mnoha důvodů symbolicky orámoval.
Považuju to za dobrou zprávu. Byť brexitem, dnes už nevyhnutelným, umírá do značné míry i můj vlastní sen o společné Evropě. Držím se, slzu jsem ještě neuronil. Ale až o tom Britové natočí film, nepochybně s Hughem Grantem v jedné z hlavních rolí, nebudu se stydět v kině i brečet.

Český tisk 15.12.2019    Mikoš Čermák

macronKrátko pred summitom NATO začiatkom decembra v Londýne, vyhlásil francúzsky prezident niečo čo veľmi prekvapilo Merkel, Brusel i generálneho tajomníka NATO Stoltenberga, ale aj všetkých európskych politikov, ktorí hlásajú tzv. politickú korektnosť.
Jeho vyhlásenie privítalo však AfD i Sebastian Kurz a aj Matteo Salvini i ďalší pravicoví politici.

Macron povedal, že Rusko už nie je viac nepriateľom Západu a že NATO si má a musí hľadať novú orientáciu. Veľkú Britániu i Nemecko táto výpoveď extrémne nahnevala a pobúrila, veď neustále označovali Rusko za nepriateľa Západu a západnej demokracie. A Macron odrazu z tohto protiruského spolku chce vystúpiť a dať Európe proruskú orientáciu.

Macron tiež prekazil to, aby Nemecko zaplatilo do spoločnej NATO pokladnice vyššiu sumu ako USA.

Zároveň zdôraznil, že nepriateľom Západu je medzinárodný terorizmus a v žiadnom prípade to nie je Rusko. Prízvukoval, že Európa i NATO musia vytvoriť novú „architektúru“ dôvery k Rusku. Veľa západných politikov prejavilo voči týmto Macronovým slovám svoju nevôľu. Ani jediným slovom proti tomu však neprotestoval Donald Trump.

Západní politici po týchto výrokoch prezidenta Macrona odrazu označili za problémový prípad. Už dávno, hneď po zvolení Trumpa za prezidenta USA, označovali aj jeho za problémový prípad a dokonca i za psychopata. Za psychopata označovali samozrejme aj prezidenta Putina.

Ozývajú sa dokonca aj také hlasy, že Macron je tajným spojencom Putina a že v jeho poverení začína destabilizovať Západ i NATO. To ale len dokazuje, že skutoční psychopati a nezmieriteľní vojnoví podpaľači nesedia v Moskve, ale na druhej strane.

Istý nemecký politológ, ktorý nechce byť menovaný vychádza z toho, že „nový“ Macron sa chce stať „vodcom“ EÚ a odstaviť tak Merkel, ktorej sa žezlo moci už celkom očividne kĺže z rúk a že francúzsky prezident chce vytvoriť nové prepojenie moci reprezentovanej trojzáprahom Putin, Trump, Macron.

Ak by sa toto podarilo, bolo by to nová nádej na mierovejšiu a istejšiu budúcnosť a zároveň aj obrovská úderná sila proti terorizmu a islamizmu.

Parlamentní listy 13.12.2019                             Roman Bednár

 

kellerJan Keller dodává i šílené historky s europoslanci

„Z dotyčného pána mám dojem, že je jedním z nejtrapnějších vtipů svého otce.“ Delší komentář si umělecký výstup starosty Řeporyjí Pavla Novotného v ruské státní televizi nezaslouží. I to říká profesor Jan Keller v souvislosti se záměrem Novotného stavět nový památník. Známý sociolog a bývalý europoslanec také reaguje na ohrožení proruskými aktivisty a vlivem Číny. „Nepochybuji o tom, že ovládnutí Česka patří k prioritám Čínské lidové republiky. Číňané prý dokonce vyhrožovali, že si nás najdou na mapě.“ A teroristický útok v Londýně? „Nedivil bych se, kdyby Evropský parlament podal na některém ze svých příštích jednání návrh na zákaz nošení klů kytovců. Osobně znám několik europoslanců, kteří by byli mentálně schopni takový návrh vypracovat.“


Řeporyjský starosta Pavel Novotný vystoupil v ruské státní televizi a vzbudil pořádný rozruch. Jaký máte dojem z jeho vystoupení?

Viděl jsem ukázku z jeho uměleckého výstupu. Z dotyčného pána mám dojem, že je jedním z nejtrapnějších vtipů svého otce. Delší komentář si nezaslouží.

Když se podíváme na ruské, potažmo sovětské ztráty na životech během druhé světové války, vnímají je tak, že to je obrovská národní oběť zbytku Evropy, kterou přinesli, a o tom se nežertuje? Může Novotného výstup nějak zneužít ruská propaganda?


V Rusku jsou, podobně jako v jiných zemích, umírnění politici a jestřábi. Putin drží zatím jestřáby na uzdě. Podobné exhibice, jakou provedl Novotný, slouží jen k tomu, aby jestřábi posílili. To není ani v zájmu Ruska, ani v zájmu občanů Řeporyjí.

Co se týče vlasovců, na jedné straně pomohli osvobodit Prahu, na druhé ale bojovali spolu s nacisty. Jak je brát? Je vhodné jim stavět památník? Máme, pokud jde o ruské emoce, výstavbu památníku od Pavla Novotného vnímat jako pokus o schválnost vůči Rusku, nebo jako sebevědomý krok, protože vlasovci pomohli osvobodit Prahu?

Vlasovci zradili třikrát. Nejdříve zradili Rusy, nakonec zradili Němce. A mezi tím zrazovali české a moravské partyzány, do jejichž oddílů se infiltrovali, aby je pak vydali komandům, která je brutálně zmučila a poté zavraždila. Vždycky zrazovali toho, kdo právě prohrával.

Lidé typu Pavla Novotného z Občanské demokratické strany mají tedy hned trojí důvod, aby jim stavěli pomníky.

Čeho Pavel Novotný dosáhl a čeho tím ještě může dosáhnout? Mluví se totiž o tom, že si toto Rusové nenechají líbit…

Nevím, jak mohou Rusové odpovědět, a nevím ani, zda jim to za odpověď stojí. V každém případě budou mít soudní lidé problém, aby jim jejich možnou reakci vyčítali.

Nejde jen o Pavla Novotného, Rusko se dostalo do českého diskurzu v souvislosti s výroční zprávou BIS, kde se uvádí dokonce už i to, že tzv. proruští aktivisté jsou přímo řízení ruskými orgány. Dříve byli považováni jen za užitečné idioty. Hrozí nějaké nebezpečí?

Já jsem byl svého času veden v podobné zprávě jako ekoterorista. Skončilo to u jistého soudu, kde jsem se proti podobným označením hájil tím, že nemohu být terorista, protože terorismus je spojen s vyhrožováním či s použitím násilí. Na to se mne soudce otázal, zda je pravda, že některým z nás, kteří jsme se angažovali v ekologických kauzách, bylo vyhrožováno zabitím. To jsem potvrdil, načež soudce vítězoslavně prohlásil: Vidíte, takže je splněna i podmínka vyhrožování násilím, takže ekoterorista jste. Zaplatil jsem poplatek 13 000 Kč a tím soud skončil. Nechtějte po mně, abych po těchto zkušenostech bral vážně určité instance v naší zemi.


BIS varuje i před Čínou, která se prý snaží najít spolupracovníky i v akademické obci nebo bezpečnostním aparátu. Máme se mít na pozoru? Před nedávnem prosákly zprávy o tom, jak se u nás Čína snažila na některé z pražských vysokých škol „upíchnout“ tzv. Konfuciův institut, a nakonec uspěla.
Česká republika má dvaapůlkrát méně obyvatel než Šanghaj. Nepochybuji o tom, že ovládnutí Česka patří k prioritám Čínské lidové republiky. Číňané prý dokonce vyhrožovali, že si nás najdou na mapě.

Evropou nanovo otřásla série teroristických útoků, z nichž ten mediálně nejpropíranější se odehrál v Londýně, kde útočník stihl dva lidi zabít a mnoho dalších vážně zranit, než ho tři kolemjdoucí zpacifikovali. Jsme stále vážně ohroženi, nebo se máme spíše radovat z toho, že celkový počet útoků oproti předešlým rokům poklesl?

Příliš bych se neradoval. Útoky přicházejí ve střídavých vlnách a nikdo, dokonce ani BIS, neví, kdo, kde a kdy udeří příště. Osobně jsem se ocitnul poměrně blízko dvou teroristických útoků, kde teklo hodně krve, byli mrtví a zranění úplně náhodní lidé. Myslím si, že po těchto zkušenostech už úplně klidný nebudu nikdy.

Útočníka zneškodnili tři muži, mezi nimi i usvědčený vrah, který byl právě propuštěn. Média ale zaujal druhý ze zachránců, polský kuchař, který na útočníka šel vyzbrojen klem kytovce. Třetí ze zachránců použil hasicí přístroj. O čem netradiční volba prostředků sebeobrany vypovídá? Obyvatelé Londýna u sebe nesmějí jen tak mít nůž, či jiný konvenčnější nástroj k obraně.

Nedivil bych se, kdyby Evropský parlament podal na některém ze svých příštích jednání návrh na zákaz nošení klů kytovců. Osobně znám několik europoslanců, kteří by byli mentálně schopni takový návrh vypracovat. Ruku by pro něho zvedla většina. V jednotě je totiž síla.

Proběhnou podle vás letošní Vánoce v Evropě v klidu? A co u nás? Jaké jsou asi tak šance?

Nechme se překvapit, co nám teroristé pod stromeček letos nadělí. V době Vánoc bývají zvlášť rozmrzelí a snadno vybuchnou. Měli bychom je chápat, protože tolerantnost k jinakosti patří k těm nejvyšším evropským hodnotám.

Na náměstích instalují betonové zábrany… Vadí vám to osobně?

Nevadí mi to. Vždyť je to vlastně jen zvlášť výmluvný symbol konce jedné civilizace, kterou omrzelo pokračovat.

Je mezi tím vším podle vás pořád aktuální kauza sirotků, o jejichž přijetí se zasazovala Michaela Šojdrová? Ministr vnitra Jan Hamáček jasnou odpověď nedal. Proč?

To se zeptejte ministra vnitra. Ministr zahraničních věcí, který je ze stejné strany, za sirotky naopak oroduje. Tím se stává ČSSD pro voliče naprosto nečitelnou. Evidentně jí to nijak nevadí. Proč by to mělo vadit mně?

Premiér Andrej Babiš se rozzlobil na ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Ten se prý řídí tím, co mu „nalinkují“ úředníci ministerstva, a pokračuje v zahraniční politice TOP 09, čímž poškozuje české firmy v zahraničí. Tomáš Petříček se nechal slyšet, že takových 40 až 50 dětí by Česko zvládlo. Podle Babiše jde v otázce uprchlíků o princip, Petříček kontroval, že nechápe, jak by několik desítek dětí mohlo poškodit naši ekonomiku. Co vy na to?

Obávám se, že ministr Petříček nechápe víc věcí. Dále bych se k tomu nerad vyjadřoval.

„Bude to jedinečná ostuda, pokud nepomůžeme. Měli bychom ukázat lidský přístup. Je mi líto, že ze sociální demokracie pana Hamáčka sociální cítění úplně vymizelo,“ řekl k věci čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Má pravdu? Chováme se jako sobci?

Karel Schwarzenberg má nejméně co mluvit. Byl předsedou strany TOP 09 v dobách, kdy ještě měla možnost předvádět míru svého sociálního cítění ve vládě. Ministr práce a sociálních věcí Drábek tehdy proháněl nezaměstnané kontrolami na poštách. Ti, kteří pracovali na černo, se tam museli vždycky, když šli kolem z fušky, úředně nahlásit. Ministr financí Kalousek si liboval, že na tom nejsme nijak zle, protože všichni máme boty. Nedivil bych se, kdyby Tomáš Baťa, který na rozdíl od Kalouska ekonomice rozuměl, vstal z hrobu a jednu z těch bot po něm hodil

Bruselský audit čerstvě potvrdil, že Andrej Babiš je ve střetu zájmů ve věci Agrofertu. Babiš ihned začal kontrovat, že je to akce zkorumpovaných udavačů z ČR, jak označil neziskovku Transparency International. Prý je to také pomsta odcházející Evropské komise. Je na tom něco pravdy, nebo jde jen o výmluvy?


Nevím, kdo má v té věci pravdu. Bezpečně vím jen to, že vloni v létě o mně Transparency International šířila, že mám ze všech českých europoslanců nejvyšší vedlejší příjmy ve výši milionů korun. Tuto lživou pomluvu přejala dokonce ČTK a k mému velkému překvapení ji otiskly dne 10. 7. 2018 i Parlamentní listy, aniž by se mne zeptaly, jak je tomu ve skutečnosti. Přetiskly smyšlenky Transparency International, která byla líná se mne zeptat, jak je tomu ve skutečnosti, a tvrdila, že si bokem přijdu možná až na 194 000 eur, což dělá skoro pět milionů korun. Ředitel ČTK se mi tehdy aspoň omluvil. Pokud Transparency International postupuje při udávání Babiše tak diletantsky a podrazácky, jako tomu bylo v mém případě, pak má pan premiér nejen moji soustrast, ale i mé plné sympatie.

 

Parlamentní listy 4.12.2019 Jan Keller-sociolog


 

Opět se budou za pár měsíců konat volby do krajských zastupitelstev. Při té příležitosti si dovolím připomenout bouřlivý vývoj krajského a zemského uspořádání v naší historii.

Od pádu Velké Moravy na počátku 10. století byla severní půle Moravy s centrem v Olomouci pod správou přemyslovských knížat z Čech. Jižní polovinu Moravy připojili Přemyslovci až po roce 1019 a zřídili zde systém správních údělů pro mladší členy přemyslovského rodu. "Dvojí" Morava, totiž olomoucký úděl a úděl brněnsko-znojemský, pak fungovala po celý zbytek 11. a ve 12. století.

Po roce 1182 bylo území Moravy správně sjednoceno do jediného markrabství. Státoprávní reformou krále a markraběte Karla (později císaře Karla IV.) z roku 1348 bylo Moravské markrabství ustanoveno jako nezcizitelné léno krále českého, součást svazku zemí Koruny české. Takto bylo vnímáno vlastně až do vzniku Československé republiky v roce 1918, který proběhl revolučně, tedy bez souhlasu zemských sněmů Čech, Moravy a Rakouského Slezska. Po oněch téměř 800 let Morava a Slezsko existovaly více méně na Čechách nezávislé – měly své zákony, soudnictví a vládu v čele se zemským hejtmanem.  V některých převratných dobách si Morava šla zcela vlastní cestou (v dobách husitských, před nástupem Jagellonců nebo před bitvou na Bílé hoře). Po zrušení České dvorské kanceláře v roce 1749, která sídlila v Praze, měly Čechy a Morava společnou jen osobu panovníka a úřady ve Vídni.

Rozšířeným omylem je označení Českého království ve smyslu všech zemí Koruny české, přitom České království až do roku 1918 zahrnovalo pouze Čechy, nikoli Moravu a Slezsko.

Protože o většinu území Slezska přišla Marie Terezie při válkách s Pruskem v letech 1741-1746 (dnes náleží toto území vesměs Polské republice), její syn, císař Josef II. v roce 1783 sloučil státní správu Moravy se Slezskem. Samospráva Rakouského Slezska (Opavska a Těšínska) ale byla v roce 1849 obnovena. Slezsko a Morava tedy byly v letech 1849-1918 zcela svébytnými korunními zeměmi.

V roce 1848 obrozenci z Čech usilovali o spojení Čech a Moravy a setkali se tehdy s odporem moravských politiků, které uráželo, že představitelé z Čech jednali s panovníkem bez konzultace s Moravany. Moravský sněm (parlament) i výbor (vláda) se usnesly, že přes nepochybování o bratrské spolupráci s Čechy trvají na svých vlastních úřadech.

Krátce po vzniku 1. československé republiky v roce 1948 se objevily z Prahy tendence změnit zemské uspořádání (stát vznikl z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi) na uspořádání župní (tedy krajské). Tehdy noviny Moravská orlice napsaly: „Jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly ničím jiným, než několika kancelářemi…V intencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou. Ať se toto zřízení nazve župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla zmalomocněna rozdělením…“
Tedy přes odpor a protesty obyvatel Moravy i Slezska (zejména představiteli strany lidové a sociálnědemokratické) zákon nevstoupil s výjimkou Slovenska v platnost a v roce 1927 bylo obnoveno zemské uspořádání. Kvůli obavám z většiny Němců a Poláků ve Slezsku byla však znovu Morava spojena se Slezskem do Země Moravskoslezské. Zemská samospráva byla již tehdy z Prahy omezena, protože 1/3 členů zemského zastupitelstva byla přímo jmenována československým Ministerstvem vnitra sídlícím v Praze.

Po válce bylo zemské uspořádání pro k moci nastupující komunisty překážkou. „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat“, prohlásil tehdy 1. tajemník KSČ Rudolf Slánský. Proto byly země s platností od 1.1.1949 zrušeny a nahrazeny kraji. Svou roli sehrál jistě i fakt, že na Moravě získali komunisté o 9 % hlasů méně než v Čechách, zatímco lidovci na Moravě naopak o 11 % hlasů více. Na území dnešní České republiky vzniklo 13 krajů. Kroměřížsko bylo tehdy připojeno podobně jako dnes pod Gottwaldovský kraj. Více než tisíciletá zemská hranice mezi Čechami a Moravou tím byla rozbita a doposud neobnovena.

Již po 11 letech vládnoucí komunisté poznali, že systém malých krajů je příliš drahý a neefektivní. (Paradoxní je, že téměř stejný systém krajů v dnešním režimu přežívá již 16 let). Proto byl novou ústavou počet krajů i okresů v roce 1960 snížen, v českých zemích na 5 krajů v Čechách a 2 kraje na Moravě (Jihomoravský a Severomoravský). Ty fungovaly až do roku 1990. Padla i spousta tradičních okresů (např. Holešov, Kyjov, Uherský Brod, Boskovice, Mikulov, M. Krumlov, Dačice, M. Budějovice, Zábřeh, Hranice, Šternberk nebo Valašské Meziříčí). Moravská města Dačice, Slavonice, Svitavy, Moravská Třebová nebo Jevíčko se staly součástí českých krajů a jsou jimi žel dodnes.

V roce 1968, kdy se jednalo federalizaci Československa, přišlo celoobčanské hnutí Společnost pro Moravu a Slezsko se stovkami tisíc členů, závodních a místních výborů po celé Moravě i ve Slezsku s koncepcí československé trojfederace, kde by rovným členem federace byla vedle Čech a Slovenska i Morava se Slezskem. Návrh nenalezl ani špetku pochopení v Praze, ale ani u slovenské reprezentace v čele s Gustavem Husákem. Předsedou Společnosti byl tehdy rektor brněnské univerzity, rodák z hanáckých Morkovic, prof. Theodor Martinec.

Československo se stalo od 1.1.1969 dvojfederací České a Slovenské socialistické republiky a Morava se Slezskem zůstala upozaděna. Při podrobnějším studiu údajů ze statistických ročenek a přepočtu na jednoho obyvatele lze zjistit, že na přímých investicích byly Morava se Slezskem mezi léty 1968 a1989 ošizena o více než 80 mld. Kč, ze kterých zhruba rovným dílem byly posilovány investice na Slovensku a v Čechách.Krajská soustava z roku 1960 (5 krajů v Čechách, 2 na Moravě a 3 na Slovensku) pokračovala.

Po listopadové revoluci v roce 1989 se požadavky na obnovu zemského uspořádání objevily znovu, tehdy Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko v prvních svobodných volbách získala na jižní Moravě 27% a na severní Moravě 24% hlasů. Přestože se tehdejší Federální shromáždění i Česká národní rada usnesly na tom, že zrušení zemského uspořádání byl nedemokratický a totalitní akt a podpořily zemské zřízení, k jeho obnovení však po roce 1989 nedošlo. Předsedkyni českého parlamentu Dagmar Burešovébyly dokonce předloženy petice občanů požadujících rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více než 630 000 osob, což je v polistopadové historii zatím nepřekonaný počet podpisů pod jednou peticí. K jejich přání však nebylo přihlédnuto. V Praze koncepce trojfederace, tedy Československé spolkové republiky (Čechy, Morava se Slezskem a Slovensko), narazila na tuhý odpor u mnohých představitelů tehdejšího Občanského fóra. Podle tohoto návrhu by si Morava prakticky hospodařila sama po vzoru spolkových zemí v Německu. Pro obnovu zemského uspořádání alespoň v rámci České republiky měla v programech i většina dalších politických stran – lidovci, sociální demokraté, zelení, republikáni a dokonce i komunisté. Česká vláda Petra Pitharta navrhla obnovení zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Praha), poslanci za KDU-ČSL navrhli v Čechách zřídit z dosavadních krajů 5 zemských celků, Severomoravský kraj by se stal Zemí Slezskou a k Moravě by se z něj připojily okresy Olomouc, Přerov, Vsetín a Šumperk, čímž by došlo k vymezení Země Moravské. Nic z toho nebylo v českém parlamentu přijato.

Přestože zastánci obnovy moravské země si nikdy nepřáli oddělení od Čech, po rozpadu federace se zalekli. Zkrátka Moravané si nejméně přáli rozpad federace a také na něj nejvíce doplatili. Po letech dohadů, kdy se navrhovalo pro Českou republiku od 3 do 27 krajů, došlo nakonec k realizaci snad nejhorší varianty: obnovy malých „gottwaldovských“ 13 krajů plus Praha bez zachování tradiční hranice mezi Moravou a Čechami.  Nerealizovanou variantou tehdy bylo 9 krajů se zachováním historické hranice, v podstatě těch velkých komunistických s přidáním Středomoravského kraje se sídlem v Olomouci.

Kraje dnes mají na starosti např. nemocnice, školy, okresní silnice, ale z daní dostávají jen 8 %, navíc schválených v Praze, a pravomocí mají méně než komunistické KNV z let 1960-1990. Pro srovnání – německé spolkové země dostávají 32 % financí přímo z daní, švýcarské kantony dokonce 41 %.

Zřízením 13 krajů vznikly desítky perfierií (Kojetínsko, Bystřicko, Hodonínsko, Kyjovsko, Uherskobrodsko, Hranicko, Jesenicko, Znojemsko nebo Třebíčsko), kam kraje s některými okresními pravomocemi nedosáhnou. Kompaktním údolím řeky Hané projíždíte od Vyškova ke Kroměříži třemi kraji, Slovácko je rozděleno ve svém srdci mezi dva kraje. Záchranná služba z Olomouckého kraje vozí pacienty z Kojetína do 30 km vzdáleného Přerova místo do 11 km vzdálené Kroměříže a 25 km od sebe vzdálená krajská města Hradec králové a Pardubice platí každý vlastní záchrannou službu nehledě na další krajské úřady. V Kraji Vysočina nelze vybudovat integrovaný dopravní systém, protože Jihlava není dostatečně velkým spádovým regionálním centrem. Pod kraj Vysočina kromě Jihlavska navíc žádný z okresů nechtěl při jeho založení patřit. Kvůli evropským dotacím se vždy dva kraje musí sloučit pod tzv. Regiony soudržnosti, takže máme dnes kraje troje: samosprávné, soudní (ty velké z roku 1960) a eurodotační.

Jak  prohlásil bývalý předseda vlády Petr Pithart, taková chyba se nemusela stát a v budoucnu se bude těžko napravovat. Nesmíme však na změnu regionálního uspořádání zapomenout, až se zase bude zvonit klíči. Možná je to úkol až pro příští generaci, ale důležité je znát tento historický vývoj.

             T. K.